Továrna na sny - Anie Songe

Nepřežívejte, žijte.

Autor/ka: Anie Songe
Originální název: /
Rok vydání: CZ 2016
Nakladatelství: /
Překladatel/ka: /
Počet stran: 160

Anie Songe se v devatenácti přestěhovala s přítelem do Londýna. Dále žila také chvíli v Thajsku a nyní si užívá sluníčka na Bali. Kniha je plná jejích příběhů a zážitků ze života, které potěší každého cestovatele (i toho, který cestuje pouze v myšlenkách). Když se řekne Bali, každý si představí prosluněnou pláž, koupání, lenošení a pití koktejlů. Nic ale není tak růžové…
I v takovémhle „ráji“ vás potká spousta krušných chvil, ve kterých budete chtít všechno vzdát. To potká každého – bez výjimky. Rozdíl je v tom, že někteří to vzdají, ale někteří se i po těch všech pádech rozhodnou vstát a jít dál. A to je to, co chce Anie ve své knize předat – recept na to, jak být šťastný, ať už jste kdokoliv.

Bylo nám 19, když mi Lukáš napsal zprávu. Obsluhovala jsem za barem, vytáhla telefon a ve zprávě bylo: „Za tři týdny se stěhujeme do Anglie“. A tak jsme se za tři týdny přestěhovali do Anglie, konkrétně do Londýna. (s. 54)

Když tak přemýšlím nad tím vším, co se mi honilo hlavou, když jsem tuhle knihu četla a o tom, co mi dala a nevím, jak to vyjádřit tak, aby to odpovídalo skutečnosti, tak mě napadá, že tohle by byla přesně ta kniha, kterou bych si s sebou vzala na pustý ostrov. Je v ní všechno. Jako několik knih v jednom – příběhy, fejetony pro zasmání, vážnější části na zamyšlení i návody na štěstí a spokojený život. No co více bych na pustém ostrově mohla potřebovat?

Anie vše vypráví věcným způsobem – prostě tak, jak to je. Nic nepřikrášluje, nepřehání a, co je důležité, píše i o tom špatném. Když je něco opravdu „na nic“, nebojí se přidat i sprosté slovo. A to se mi líbí, protože čtenář tím získává pocit, že si na nic nehraje a lépe se s ní ztotožní. A kdo by si myslel, že tam bude svého přítele jen vychvalovat… Ani omylem. Naopak jsem občas měla pocit, že jestli to četl, tak se musel asi docela naštvat…

Můžete mu něco stokrát vysvětlovat, ale on prostě neví. Vysvětlíte mu to jako malýmu dítěti, který by to už dávno mělo, ale Lukáš prostě stále neví. Nicméně jako idiot si nepřipadá on, ale já. Zatímco vyšiluju, nechápu, že nechápe, vztekám se, pěním, nadávám nebo brečím, on leží v klidu na posteli a dál si prostě nechápe.

Naštěstí s ním tenhle problém nemám jen já, ale sdílím h os našimi kamarády a Lukášovou mamkou, která má to samé s tatínkem. Jsou v tom holt geny a je alespoň jasný, že já tady ten idiot nejsem. (s. 57)

Zajímavé je také řazení témat, kterým se v knize věnuje. Není to tak, že by v první části byly fejetony, pak jejich vztah s Lukášem a nakonec něco k zamyšlení. Ne. Je to řazeno zdánlivě náhodně, ale jak postupně čtete, zjistíte, že to nějaký smysl má.

A navíc ta nádherná grafika… Obálka z recyklovaného papíru a obrázky, které kreslila sama autorka – no prostě nádhera.

Po přečtení takovýhle knih mám často pocit, že bych si svůj život s danou „osobností“ bez váhání vyměnila. Ale tady bych váhala. Ne proto, že by ten její byl hrozný (ani náhodou, děsně jí to závidím), ale říká, že vše je možné a že máme věřit svým snům. A tak jim věřím.

Zdroj

Odkaz na její blog: http://tovarnanaradost.cz/

Odkaz na Lukášův blog: http://lukasdenemarek.com/