Nizozemí a nedostatek kol

Doufám, že vám došlo, že název tohohle článku je myšlen ironicky, protože Nizozemí je známo jako země, kde jsou kola úplně všude. Samozřejmě jsem to také věděla, už když jsem tam jela, ale až když jsem to viděla na vlastní oči, pochopila jsem, jak doslovně je to myšlené, a proto jsem se rozhodla věnovat první článek ze série o Nizozemí právě tomuhle tématu.


Po přejetí hranic z Německa do Nizozemí, kterého jsem si mimochodem ani nevšimla, se začala krajina pomalu měnit. Zmizeli kopce, objevili se šestiproudé dálnice obklopené poli a všudypřítomnými vodními kanály. Že ještě nebyla řeč o kolech? Kolem každé téhle dálnice či silnice vedla cyklostezka křižovaná lidmi
(z devadesáti devíti procent bez helm) na obyčejných kolech bez přehazovačky (ne že by ji na té placce potřebovali).

Tohle však stále nebylo takové překvapení, ale spíše potvrzení toho, co se říká, avšak po příjezdu do hlavního města, Amsterdamu, to bylo něco úplně jiného. Kola jsou tam totiž úplně všude a když říkám úplně, myslím ÚPLNĚ. Na každém volném místě, kdekoli to jenom jde, jsou zaparkovaná kola. Dokonce na některých místech najdete i cedule, které parkování kol zakazují, například na některých mostek apod. Nachází se tam také největší parkoviště kol na světě, kam se jich, pokud si dobře pamatuji, vejde přes pět tisíc.

 Dále tam samozřejmě nespočet kol jezdí, což byl pro mě, jakožto pro turistu, který na to není zvyklý docela problém, protože kola tam mají absolutní přednost, což znamená, že kdykoli vás nějaké srazí, můžete za to VY, až už to tak skutečně bylo nebo ne. Tak je to i na semaforech, což je dost matoucí, protože například vy máte zelenou, auta červenou, a tak přecházíte, ale před cyklostezkou, která většinou bývá jako krajní pruh silnice, musíte zastavit, protože kola mají TAKÉ zelenou. Tohle pro mě bylo opravdu hodně matoucí, ale musím říci, že ta ten den, co jsem v Amsterdamu strávila, jsem si zvykla otáčet hlavou, jestli zrovna nejede nějaké kolo, naprosto pořád.


Také je naprosto úžasné, jakými různorodými způsoby dokáží Holanďané na kolech jezdit. Kupříkadu vůbec není výjimkou, že je potkáte na jednom kole ve dvou, s nákupem, mobilem v ruce, kterému věnují všechnu pozornost, poslouchají hudbu nebo píší esemesky či telefonují nebo třeba s jednou dětskou sedačkou na řídítkách a druhou za sedátkem. Je skutečně s podivem, že jsem za celou tu dobu nebyla svědkem jediné dopravní nehody a musím říct, že skutečně obdivuji, jak tenhle zdánlivě chaotický systém dobře funguje.


Říkali jste si také, jak je možné, že se tam kola nekradou? Já ano a po svém pobytu tam si myslím, že jsem to pochopila. Je jich tam tolik, každý jich má tolik, že je nejspíše úplně zbytečné, aby je někdo kradl. A po tom, co jsem se dozvěděla, že jeho půjčení stojí na den pouhá dvě eura, myslím, že by to nebyla kdovíjak výdělečná činnost a už se tomu ani trochu nedivím. Takže jestli  jste milovníci kol, hurá do Amsterdamu!