neděle 11. prosince 2016

Kostičas: Vidořád - Samantha Shannon

Zrada se objeví většinou tam, kde ji nejméně čekáme.


Autor/ka: Samantha Shannon
Originální název: The Mime Order
Rok vydání: UK 2014/ CZ 2015
Nakladatelství: UK Bloomsbury/ CZ Host
Překladatel/ka: Lenka Kapsová
Počet stran: 520

Paige utekla z Prvního Šeolu, ale to neznamená, že je v bezpečí. Naopak. Lidí (a jiných bytostí), kteří ji chtějí zabít, je víc a víc.
Z finančních důvodů je nucena opět pracovat u Jaxona, kde však dostává jen minimální výplatu. A po Strážci jako by se slehla zem. Navíc je zavražděn vůdce Syndikátu a kdo je podezřelý? Samozřejmě Paige. Takže musí očistit své jméno a navíc se připravovat na nadcházející Šarvátku. A to by to nebyla ona, kdyby se jí v hlavě nezačal rodit nějaký šílený plán.
Zachvátila mě panika. Obličej, ruce i hlavu jsem měla úplně ledové. Zatočila se mi hlava. Pak se otevřely dveře a na zem dopadl pruh světla. (s. 98)
Od knihy jsem očekávala opravdu hodně, protože první díl byl prostě dokonalý. Ale. Ze začátku jsem se vůbec nemohla začíst a to hlavně kvůli tomu, že v příběhu je hodně slangových slov, které si autorka vymyslela a já samozřejmě už úplně zapomněla, co které znamená. Ale naštěstí je na konci knihy slovníček všech pojmů, takže jsem si je brzy všechny zpátky osvojila a zas se začetla. Pak už to bylo jako droga a to obzvlášť, když se do příběhu vrátila má oblíbená postava, Acturus. To jsem hltala každé slovo... 
Zvykla jsem si na jeho vzhled, ale teď jsem se na něj zkusila podívat, jako bych ho viděla poprvé. Jeho duhovky připomínaly plamínky prosvítající barevným sklem, zornice byly černé jako noc. Ostře řezané rysy, ve kterých přesto byla jakási měkkost - vykrojené rty, ušlechtile tvarovaná brada. Hnědé neučesané vlasy mu spadaly na ramena a zakrývaly čelo, takže vypadal podivuhodně lidsky. Vůbec se nezměnil, jen mu ubylo něco z jeho záře. (s. 250)
Příběh je nabitý akcí a to hlavně, když se už začíná chýlit ke konci. To si ani nevšimnete, jak kapitoly, které jsou poměrně dlouhé, ubíhají. Třeba toho, že jsem dočetla knihu, jsem si všimla až ve chvíli, kdy jsem otočila stránku a nic tam nebylo jen bílý papír. Ani nevíte jaké to bylo nepříjemné překvapení. Proč jsou prostě všechny dobré knížky tak tenké...

Samozřejmě nesmím zapomenout na obálku. Je udělaná ve stejném stylu jako u prvního dílu, což je skvělé, protože na první pohled je vidět, že knihy patří k sobě. A plusem určitě je, že tady vím, co je to a obrázku a proč to tam je. I když, co znamená název se dozvíme až na posledních stránkách. A ty mapy uvnitř knihy... to snad ani nemusím komentovat.

Tuhle knihu by si prostě měl přečíst každý a to už jenom kvůli tomu, aby bylo co nejvíc lidí, se kterými o tom budu moci diskutovat. 

2 komentáře:

  1. Ano! Ať si to všichni přečtou, protože lepší knihu jsem v roce 2016 snad v ruce neměla...:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo no... U mě je určitě v Top ten. ;)

      Vymazat

Komentář mě vždy moc potěší, protože mě zajímá váš názor na to, co píši. Snažím se odpovídat na všechny.