Tíha vesmíru - Jennifer Niven

Když se setkají dva mladí lidé, jejichž život není vůbec jednoduchý.

Autor/ka: Jennifer Niven

Originální název: Holding Up the Universe

Rok vydání: USA 2016/ CZ 2017

Nakladatelství: USA Alfred A. Knopf/ CZ Yoli

Překladatel/ka: Anna Křivánková

Počet stran: 408

Jack Masselin vypadá jako obyčejný kluk ze střední, ale ve skutečnosti má jedno tajemství – trpí prosopagnosií. To je neurologická porucha, která mu znemožňuje rozeznávat obličeje. Dovedete si představit, že byste nepoznali ani vlastní rodiče nebo nejlepšího kamaráda? Na druhou stranu Libby Stroutová obličeje rozeznávat dokáže, ale za to byla kdysi „zvolena“ nejtlustší teenagerkou Ameriky.

Ani jeden to nemá v životě lehké a vše se ještě ztíží, když se jejich cesty střetnou.

Tohle je přesně ten důvod, proč se straním sociálních sítí. Tolik hnusných a sarkastických komentářů a šikany přestrojených za Jen říkám svůj názor, jak po mně vyžaduje ústava této skvělé země. Když se vám to nelíbí, tak to nečtěte. Bla bla bla. (s. 112)

Tohle je již druhá kniha, kterou jsem od autorky četla. Tou první byly Všechny malé zázraky a musím přiznat, že mě oslovily více. Stejně jako tam i v Tíze vesmíru objevujete příběhy dvou postav, jejichž kapitoly se střídají. Ale na rozdíl od Všech malých zázraků mě tady zaujala jen jedna postava. Příběh Jacka jsem si užívala a zajímalo mě, jak to s ním dopadne. Dozvědí se jeho kamarádi, že trpí prosopagnosií? Kdežto Libby mi k srdci moc nepřirostla. V knize je to prostě jen tlustá holka, která si stále stěžuje na to, že je tlustá.

Prosopagnosie (starořecky prosopon – obličej, agnosia – neznalost) je neurologická porucha, kdy postižený nerozeznává tváře. Volně je onemocnění překládáno jako obličejová slepota. Schopnost rozeznávat ostatní objekty je relativně nedotčena. Tento pojem se používá v souvislosti s poškozením mozku, ale může se jednat i o vrozenou poruchu. Prosopagnosií trpí až 2,5 % lidí. (wikipedie)

I přesto se však kniha četla dobře a rychle, protože Jennifer Niven má zkrátka úžasný styl psaní. Kniha má něco málo přes čtyři sta stran a já ji zvládla za pár dní a to jsem se ani nesnažila.

Pokud jste o této knize někdy slyšeli, tak jste si jistě všimli, že její obálka se stala jejím symbolem. Modré tečky nakreslené vodovkami a modrá skleněná kulička, jako kdyby byly úplně všude. Ale co vlastně znamenají? Vůbec nemůžu přijít na to, jak jediná z těchto věcí souvisí s příběhem.

Zkrátka Všechny malé zázraky byly lepší (jedna z mých nejoblíbenějších knih), ale i tohle je pořád Jennifer Niven, takže bych knihu určitě doporučila, protože je to nakonec příjemná oddychovka, která vás i o něco obohatí.

Zdroj