Knihomolí úvahy - #12 Jaký otec, takový syn

Říká se – jaký otec, takový syn. Platí tohle rčení i na knihy? Kolik toho autor ze sebe do svého příběhu vloží? A jak moc může to, že známe autora knihy, změnit náš názor na jeho tvorbu?

K tomuhle článku mě vlastně docela náhodně inspirovala návštěva Humbooku. Určitě jste o něm slyšeli nebo na něm byli, a pokud ne, tak tady si můžete přečíst moje dojmy. Konaly se na něm mimo jiné i besedy s autory, kteří tam byli pozváni. Jak čeští, tak zahraniční. Já jsem byla na besedě všech tří zahraničních autorek a to hlavně proto, že od nich mám docela načteno.

Nebylo to tak, že bych všechny knihy od těchto autorek milovala. Právě naopak. Většinou jsem z nich měla dost smíšené pocity. Těmi třemi autorkami jsou Jenny Han, Joelle Charbonneau a Anita Grace Howard.

Jenny Han je autorkou trilogie Všem klukům, které jsemmilovala a ještě jedné série, kterou píše společně se svou kamarádkou, ale kterou jsem nečetla a ani to neplánuji. Její trilogii jsem však četla. První díl se mi opravdu líbil a měla jsem ho přečtený za chvilku. Netušila jsem, že se plánují další, ale když vyšli, tak jsem je mít musela. Ale zklamaly mě. Ne, že by se mi vyloženě nelíbily, ale celé mi to přišlo jako umělé natahování příběhu a i věnování, které bylo v případě třetí knihy určené čtenářům („Pro mé drahé čtenáře. Tahle je pro vás.“), tomu napovídalo. Jako kdyby si řekla, že pokud kniha nebude mít úspěch, tak v ní nebude pokračovat. Ale ona úspěch měla, a tak v ní pokračovala. A takhle by to s příběhy podle mě být nemělo. Pak jsem měla šanci ji „poznat“ a slyšet o jejích vlastních knihách, zájmech a životě. A neskutečně mě to okouzlilo. Říkala, že začala psát hlavně proto, že má nádherný vztah se sestrou a chtěla se o něj podělit. Také miluje jídlo. Opravdu miluje. Prostě když jsem viděla, jak je pozitivní a jak se svoji energii snaží vměstnat do knih, tak jsem na její tvorbu získala úplně jiný názor.

Joelle Charbonneau napsala slavnou Univerzitu výjimečných, ze které jsem však četla jen první díl a také knihu Stačí jen chtít. Stačí jen chtít bylo až na pár zmateností a podivný konec docela dobré, ale Univerzita výjimečných mě opravdu zklamala. Když to tak řeknu, tak to nebylo nic jiného než vykrádání jiných příběhů. A je fakt, že Joelle na besedě říkala, že nikdy spisovatelkou být nechtěla, že jí psaní nikdy nešlo. A vyprávěla nám příběh o tom, jak jí došlo, že by bylo potřeba, aby si lidé spoustu věcí uvědomili, a tak začala psát. A věřte mi, že upovídanějšího člověka jste ještě nepotkali.

Anita Grace Howard (mimochodem je to vážně úžasné jméno) mě dostala úplně nejvíc. Napsala sérii Šepotání, kterou jsem celou přečetla. První díl mě uchvátil, ale pak to šlo dost z kopce. Celý ten fantasy svět mi přišel až moc šílený. Ale když jsem ji poznala, tak se můj názor úplně změnil, protože mi došlo, že ona je přesně taková. Má obrovskou fantasii a je taky trochu šílená. Ze všeho nejraději hledá inspiraci na hřbitově… A rettelingy píše proto, že chce dnešnímu světu přiblížit klasické příběhy, ale v trochu jiném světle.

Takže ano, tohle rčení určitě platí i na knihy a kdo ví na co ještě…